Acquasanta Terme a okolní poklady
Naší další apeninskou zastávkou jsou Aquasanta Terme, což je malebné lázeňské městečko na okraji národního parku Gran Sasso a Monti dalla Laga a Monti Sibillini. Opustili jsme region Abruzzo a jsme nyní v regionu Marche. Acquasanta Terme jsou známé svými termálními prameny a klidnou atmosférou. Horké sirné vody se zde využívají už od dob Římanů a dodnes lákají návštěvníky, kteří hledají odpočinek, léčbu i tiché útočiště v přírodě. Úzké uličky, kamenné domy a výhledy na hluboká údolí vytvářejí autentickou atmosféru staré Itálie, daleko od rušných turistických center. Okolní hory nejsou už tak vysoké, pohybují se většinou mezi 900 -1200 m. Pro zdolání velehor bychom museli kousek popojet, což bylo i v původním plánu, kdy jsme měli zdolat nejvyšší horu Monti Sibillini, a tou je 2467 m vysoká Monte Vettore.
V okolí Acquasanta Terme najdete množství turistických stezek, které vedou přes lesy, soutěsky a horské hřebeny. Oblast je ideální pro pěší turistiku i cyklistiku. První den tedy volíme pro výletní okruh v okolí.
Naším prvním cílem jsou Lu Vurghe, přírodní sirné termální prameny pod širým nebem, kde si můžete užít horkou vodu v naprosto neformálním a přírodním prostředí. Malé přírodní „bazénky“ u řeky jsou cítit mnohem dříve, než k nim dorazíte. Pro nás to byl 4 km dlouhý sestup. Bydlíme několik set metrů nad městem a k pramenům tak musíte sejít do města a pak ještě níže, až k řece, která protéká soutěskou pod městem. Neodolala jsem a v jednom z bazénků jsem si smočila nohy po kolena. Voda byla překvapivě poměrně studená.
Region je také bohatý na historii a středověkou architekturu. V okolí najdete několik hradů a pevností, které kdysi střežily důležité obchodní cesty přes hory. My máme v plánu Castel di Luco, takže se zase drápeme do kopce. Hrad z 11. století se tyčí na travertinovém výběžku (tady je to ostatně samý travertin) a má pozoruhodný elipsovitý půdorys. Dnes je hrad v soukromém vlastnictví a majitelé tu provozují luxusní hotel. Nám to tu ale připadalo prázdné. Pokračujeme dále vzhůru až k místu zvanému Valledacqua, což je nejvyšší místo naší trasy, míjíme i klášter Sv. Bonifáce, ten nám ale nepřipadá ničím zajímavý. Pak trochu zmokneme a už sestupujeme zpět do ubytování, nevýhodou je, že jsme na protilehlém kopci a musíme tak sestoupit do údolí, abychom mohli zase vystoupat do našeho dočasného domova.
Druhý den jsme se definitivně rozhodli nikam nejezdit a naplánovali jsme si výlet přímo z ubytování. Vyrážíme tentokrát vzhůru směrem na Montecalvo a vesnice San Martino. Stejně jako včera je to většinou příjemná cesta po silnici nebo lesem. Na rozdíl od včerejšího nahoru a dolu je to teď 8 km nahoru a pak to samé sestoupat zpět. S malým odbočením pod Montecalvo, do už zmíněného San Martino. Už jsem se tu rozchodila, takže zdolat 400 výškových metrů mi už ani nepřišlo náročné. Co mi ale přišlo náročné, byl závěrečný asi kilometrový výstup do skal. Krkolomná cesta po skalách a ůzkých pěšinách nad srázem se mi nelíbila při stoupání a o to méně při cestě zpět. Navíc jsme potřebovali pak ještě sejít do vesnice a cesta to nebyla o nic lepší. Zpátky jsme šli po silnici, byť to znamenalo, přidat si 2 km. V minivesnici San Martino měli naštěstí bar, tak jsem ůtrapy mohla zapít výbornou kávou a několika limonádami, Míra si dal samozřejmě pivo. Zpáteční cesta proběhla v naprosté pohodě.
Malý dovětek o jeřábech, myslím těch obrovských stavebních věžových jeřábech. Všimli jsme si toho už v oblasti Gran Sasso. V každé vesnici jsou minimálně dva. Čím větší město, tím více jeřábů. Na některých fotkách je to vidět, tak schválně, jestli je objevíte. Myslím, že je tu mají natrvalo, jako, co kdyby, ovšem pracovat jsme zatím neviděli žádný….
