Baška - Diviška přes Měsíční planinu

21.07.2020

Z Istrie jsme se vydali na ostrov Krk a jako základnu jsme si vybrali vesnici Baška v jižní části ostrova. Většina lidí se sem jezdí koupat, my vyrazili na trek do místních kopců. Jako cíl jsme si zvolili vrch Diviška (471 mnm).  Nad vesnicí Baška zaujme každého turistu kostelík zasvěcený místnímu patronovi Sv. Janu Křtiteli (Crkva svetog Ivana Krtitelja). Myslím, že návštěva tohoto kostelíka s přilehlým hřbitovem je na seznamu každého, kdo tu tráví dovolenou.  Naše trasa také vede kolem kostela. Ke kostelu se klikatí asfaltka a dál už nás čeká jen kamení. 

Dalším cílem je Měsíšní planina (Plato mjesjaca, 380 mnm). Od kostelato jsou asi 2 km po celkem schůdné, i když kamenité cestě. Sklon je velice mírný a celá cesta vede lesem, což bylo hlavně na zpáteční cestě k nezaplacení. Cesta je výborně značená a podobnost značení s tím u nás není náhodná. O značení cest se tu postaral Klub českých turistů. Cestou se můžete kochat nádhernými výhledy na Bašku a ostrov Prvič.

Měsíční planina má příhodný název. Holá kamenitá polopoušť připomíná měsíční krajinu. Dojem je navíc umocněný množstvím kamenných staveb, většinou ve tvaru kruhu. Jedná se o nízké na sucho z kamene postavené zídky, tzv. mrgari. Mrgari slouží jako ohrady pro ovce.  Podobné stavby už jsou jen na ostrovech Wales a Island. Tady připomínají měsíční krátery a měsíční pocit je tak dokonalý. My si cestu trochu prodlužujeme výstupem na kopec Hlam (461 mnm).  Za ty nádherné výhledy nám to stojí. Cesta po Měsíční planině je náročná, ačkoliv převýšení není velké a postupuje se celkem pozvolna, drtivá většina cesty je kamenitá a na stín můžete zapomenout, naštěstí občas zafouká vítr. 

Z Hlamu na vrchol Diviška, je to asi 3,5 km. Cesta ve sluneční výhni není moc příjemná, navíc je neskutečně kamenitá. Kameny jsou většinou špičaté (jako by je někdo naschvál rozstrkal po celé planině špičkou nahoru). Bez pevné obuvi na cestu  rovnou zapomeňte. Při chůzi si výhledů člověk také moc neužije, protože je celou cestu nutné dívat se pod nohy. Po dvou kilometrech je jedna ze zachovalejších mrgari. Jali jsme se ji prozkoumat a vyrušili jsme stádo ovcí, které tu byly tak dobře ukryté, že jsme je ani neviděli, nevím, kdo se vylekal více, jestli ovce nebo já. Vyplašené ovce vybíhaly z ohrady a vypadalo to, jako by vycházely z podzemí. Nechali jsme je raději jejich poklidu a pokračovali v cestě. Těsně pod vrcholem je rybníček Diviška Lokva. Prý nejfotografovanější na ostrově. Čekala jsem (nevím proč) horské jezírko, ale Lokva (v chorvatštině kaluž) je přírodní nádrž s vodou nevábného vzezření. Pak už nás čekalo asi 500 metrů nejprudšího stoupání z celé trasy a odměna v podobě nádherných panoramatických výhledů. 

Zpátky jsme se vraceli stejnou cestou a mně se zdála nekonečná. Slunce pražilo čím dál víc a já jsem se nemohla dočkat, až se dostaneme do stínu lesa. Při zpáteční cestě jsme ještě (poté, co jsem na lesní lavičce vypila několik lahví vody a hlavně poseděla ve stínu) udělali odbočku na panoramatickou vyhlídku Stražica. Po 17,5 km a nastoupaných 650 metrech jsme byli zase zpátky v Bašce. Byla jsem sice vyřízená, ale stálo to za to.