Creasta Cocoslui (1450 mnm)

Naše první zastávka v Rumunsku byla v průsmyku Hanul Tentea Pasul (1000 mnm). Ubytovali jsme se ve stejnojmenném hotelu a dokonce jsme tu pochytili něco málo z rumunských dějin. Na hotelu je obrovský nápis “In memoriam Pintea Vitezeul 1670 - 1703”. O Pinteovi byla dokonce zmínka i v jídelním lístku, což mi nedalo, a tak jsem si to vygooglila. Pintea řečený Udatný byl hajduk, který prý bojoval za sociální spravedlnost (z důrazem na “prý”), a to hlavně v oblasti Muramares (kde se právě nacházíme), zastřelen byl při dobývání nadalekého Baia-Mare. Zase jsme o něco moudřejší. 

Náš původní plán byl výstup na horu Ignis (že by podle ní Japonci pojmenovali jeden model Suzuki?), ale plán jsme pohotově změnili, a to ze dvou důvodů: nechtělo se nám jet třetí den po sobě autem, což bychom v případě Ignisu museli a hlavně jsme zjistili, že největší/nejvyšší místní atrakce se nachází “v dochozí” vzdálenosti od hotelu - stezka začíná vlastně přímo na parkovišti proti hotelu. Navigace nám to spočítala na 6,5 km až na vrchol s převýšením okolo 480m. Naším cílem tedy byl vrchol Creasta Cocosuil (česky kohoutí hřeben) s výškou 1450 mnm. 

Ráno jsme vyrazili na místní poměry poměrně brzy, díky čemuž jsme cestou tam prakticky nikoho nepotkali (Rumuni vyráží zřejmě nejdříve v 11). Naštěstí ani medvědy nebo smečku divokých psů, vlastně jediná “divoká” zvěř byly ovce, které jsem zahlédla na jednom ze vzdálenějších kopců. Hned z parkoviště stoupá hodně vymletá lesní cesta strmě vzhůru, naštěstí stoupání po asi 150 metrech končí a pak už je to něco přes 4 km prakticky po vrstevnici (sem tam mírně nahoru nebo dolu). První 2 km lesem a pak po cestě bez kouska stínu, ale s nádhernými výhledy. Široká cesta, po které  jezdí i nadšenci na kolech nebo v off-roadech (těch tu naštěstí moc není - je to národní park a vjezd bez povolení hlída i policie, také jsme ji potkali). Po příjemné vycházce následuje poslední necelý kilometr do prudkého kopce. Tuto etapu jsem si osobně nazvala “horolezecká vložka”. Hned na úvod je varovná cedule v rumunštině s nápisem, že cesta se nedoporučuje z důvodu nebezpečí něčeho, co překladač přeložil jako “lavina”. Uprostřed úzké stezky vzhůru jsme potkali to, čeho jsem se bála - zbytek psí smečky. Konkrétně jednoho psa, který si nás zřejmě vybral jako náhradní smečku a provázel nás až na vrchol (tam padnul vysílením a musel si později najít jiné “majitele”).

“Lavinovou” cestu jsme úspěšně zdolali a vyplatilo se to. Výhled nahoře byl okouzlující.  Nechtěli jsme jít hned zpátky, a tak jsme se rozhodli vydat po hřebeni po značené cestě na další kopec. Pomíjím to, že to byl uzounká stezka kosodřevinou, která vám pěkně “oholí” nohy. Horší bylo, že po přechodu do “stepní” trávy už nebylo možné najít značení a bohužel nebylo ani vidět výmoly. Na sousední kopec (zřejmě Secutura) jsme se tedy dostali doslova “cesta necesta”. Odměnou nám byl nádherný výhled a krajina bez lidí. Problém nastal, když jsme se chtěli dostat dolů. Zkoušeli jsme různé směry, ale cestu jsme nenašli, jak jsme tak chodili křížem krážem, nebylo možné se trefit na směr, kudy jsme sem původně přišli. Nastalo “Ztracení v rumunských horách 1” (doufám, že pokračování už nebude).  Vrátit se zpět byla jediná možnost, jak se odsud dostat. Jenže hledejte stezku, která neexistuje. Směr jsme věděli, kohoutí hřeben jsme dokonce viděli, ale dělilo nás několik kilometrů. Do cesty se nám kladly různé překážky, nejvíce v podobě neprůchodných keřů, náhle se zjevujících potůčků, torza požárem zničených stromů, propady terénu, to vše pokryté vysokou větrem položenou trávou, díky níž nebylo vidět, kam šlapete. Jak jsem se dívala víc pod nohy a soustředila se na hledání vhodného místa pro průchod, nedívala jsem se kolem a najednou se mi v tom obrovském prostoru ztratil i Míra. Netušila jsem, jestli šel nahoru (což v tu chvíli znamenalo návrat na původní trasu) nebo dolu (kam jsme měli vlastně namířeno) nebo úplně někam jinam. Nakonec jsem se rozhodla pro cestu vzhůru a tam jsme se naštěstí opět shledali a dokonce se nám podařilo najít cestu, po které jsme přišli a vrátit se tak ve zdraví (rozedrané nohy nepočítám jako újmu) a s botami a ponožkami plnými semen všeho, co tu roste, pod hřeben Creasta Cocosui. 

Cesta zpět už proběhla bez komplikací. Pochopili jsme ale, proč bylo včera večer plné parkoviště. Proti nám stoupaly na vrchol “davy” turistů všech věkových kategorií. Místní si to tu zřejmě dávají jako procházku po obědě a tomu odpovídá i jejich turistické vybavení