Gran Sasso - hory a středověk

Cestou do centra pohoří Gran Sasso, které je významným prvkem středních Apenin, se stala nepříjemná věc, odešel mi i-Pad, můj neocenitelný pomocník při psaní těchto článků. Proto jsem nemohla každý večer zasednout a sepisovat zážiky z daného dne. O to je to nyní obtížnější, musím si utřídit vzpomínky, poskládat události tak, jak šly za sebou a hlavně vybrat to co je důležité. 
Nejprve teda nějaká fakta k samotné oblasti, kde se právě nacházíme. Gran Sasso (česky Velká skála) je vápencový horský masiv v Abruzských Apeninách, které jsou součástí Středních Apenin. Vrchol Corno Grande (2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Pohoří leží ve střední Itálii, v regionu Abruzzo, ve vnitrozemí, přibližně 50 km od pobřeží Jaderského moře. Nejbližší větší město, je hlavní město regionu Abruzzo L'Aquila. V naší Tour Apeniny je tohle nej moment celé cesty.  V plánu je i zdolání Corno Grande, ale vezměmě to pěkně popořadě. 
Ubytování máme v ikonickém městečku Santo Stefano di Sessanio. Je dokonce řazeno k nejkrásnějším obcím Itálie. Středověké městečko se rozkládá na jednom z četných kopců pod nejvyššími vrcholky Apenin.  Jedná se vlastně o hrad a k němu přilepené domky, ovšem rozklíčovat, kde končí jeden dům a začíná další je nemožné. Celé je to změť úzkých uliček, schodů a zákoutí, jeko labyrint, ztratit se můžete na pěti metrech čtvereřních. Jako drtivá většina vesnic v okolí patřilo i Santo Stefano Medicejským, kteří tu hlavně pěstovali ovce (až 4 miliony ovcí) na vlnu.  Dnes má obec jen asi 100 stálých obyvatel a je plně okupována turisty,  kupodivu hlavně italskými.  Přes Santo Stefano prochází i poutní trasa Cammino del Gran Sasso (https://camminodelgransasso.it). Celá trasa má 5 etap a tvoří 61 km dlouhý okruh. My si některé z etap také projdeme. Dominantou města je věž Torre Medicea, která ovšem spadla při obrovském zemětřesení v roce 2009. Nyní je postavena znovu z původního materiálu a za použití původních technik.  Jednu nevýhodu ale jinak perfektní ubytování v takovémto romantickém místě má. Nedá se sem zajet autem. Už to asi tušíte, parkoviště je dole pod městem. Pro nás to znamenalo několik cest po středověké hrbolaté dlažbě, křivolakými uličkami. a po nerovných schodech, abychom z auta vynosili všechny věci. 

Jako první výlet jsme si naplánovali túru do nedaleké (8 km) sousední vesnice Calascio. Je to vlastně i jedna z etap již zméněného Cammino del Gran Sasso. Nejprve musíme překonat kopec Monte delle Croci, a pak už vede stezka po jeho úbočí mírnějším stoupáním až k pevnosti Rocca Calascio. Pevnost ve výšce 1464 mnm je nejvýše položenou pevností v Apeninách. National Geografic jí zařadil mezi 15 nejkrásnějších na světě. Pevnost Rocca Calascio se objevila ve filmu Jestřábí žena z roku 1985. Také se zde natáčely záběry pro filmy Jméno růže (1986) a Američan s Georgem  Cloonym (2010). Filmařům se nedivím, na popis zdejší krajiny nemám dost superlativů. Daleké výhledy na kopcovitou krajinu s městečky a hrady na jejich vrcholcích, a to vše lemované majstátnými nejvyššími vrcholky Apenin. Vyrazili jsem celkem časně ráno, a tak si pevnost můžeme projít bez davu turistů. Z pevnosti scházíme do vesnice Calascio, která je stejně jako všechny ostatní v tomto kraji plná křivolakých uliček a chvíli nám tak trvá najít něco jako centrum, kde bychom se mohli občerstvit. Zpátky jdeme skoro stejnou cestou, což ovšem znamená vydrápat se opět k pevnosti, tentokrát za odpoledního horka. Krajina je tu většinou holá, bez lesů a jen s minimem stromů, v jejichž stínu se dá alespoň na chvíli spočinout. Před Santo Stefano pak modifikujeme trasu, a přidáme si přechod přes kopec Colle della Croce, tady nás zastihne dokonce mírný deštík, je mi to jedno, beru to jako přéjemné osvěžení. Máme za sebou 16 km a vystoupáno 540 metrů. 

Další den máme naplánovaou vysokohorskou turistiku a hlavně zdolání nejvyšší hory Apenin - Corno Grande. Výchozím bodem pro výstupy na nejvyšší vrcholky je Campo Imperatore. Campo Imperatore, v srdci Národního parku Gran Sasso e Monti della Laga, je rozlehlá abruzzská plošina přezdívaná "Malý Tibet" pro svou jedinečnou krajinu. Nachází se v nadmořské výšce 1500–2100. Samotná plošina je rozlehlá, ale v jejím nejvyšším bodě se nachází observatoř, horní stanice lanovky, která vede z města Asergi, horský hotel (momentálně v rekonstrukci) a hlavně parkoviště, které je naším výchozím místem pro zdolání vrcholu. Na parkoviště to máme ze Santo Stefano asi 26 km,  ale musím přiznat, že jsem si to užívala od prvního do posledního kilometru. Stoupání po horské silnici SP97 i následný přejezd přes planinu si v ničem nezadá s legendární rumunskou Transalpinou nebo panoramatickou cestou přes Durmitor v Černé Hoře.  Poslední kilometr na parkoviště je placený (10 EUR) a po naplnění kapacity parkoviště, už se na vrchol nedostanete a musíte buď využít sedačkovou lanovku nebo si výstup prodloužit. My jsme nahoře v 8 ráno a ulovíme jedno z posledních míst na parkování. Protože nefunguje horský hotel, doporučuje se vzít si dostatek jídla a pití, to ale nebere v potaz obrovské množství stánků, které lemují parkoviště.
 Po několika dnech veder, nás vítá příjemných 18 stupňů a silný vítr. Větrovka se hodí. Zpočátku mám i svetr, ale ten po pár set metrech stoupání končí uvázaný kolem pasu. Cesta je zpočátku poměrně snadná, stoupá vzhůru v travezách bez náročnějších úseků. Asi po 300 metrech se ale terén začne zhoršovat, ale pořád je to ok. Vzdálenost mezi Mírou a mnou se ovšem začíná zvětšovat a přibývá úseků, kde si nejsem jistá, jak bych je šla zpět dolů. Asi po kilometr dorzíme do Sella Aquila. Tady se cesty rozděluj, můžete vyrazit směrem na Monte Aquila (2498 m) nebo na plánované Corno Grande. Mně je jasné, že na Corno Grande nemám. Tak trochu jsem to tušila a za pomocí AI jsem si připravila alternativní trasu přes Monte Aquila, který má “jen” necelých 2.500 m. Nenechám se tentokrát Mírou zlomit a máme tak pro tento den každý vlastní trasu. Zamávám Mírovi, který se vdává na Corno Grande, tzv. via normale, což je delší, ale schůdnější trasa na rozdíl od přímé cesty, což je ovšem ferata. Na Monte Aquila je to relativně schůdná cesta a na vrcholku jsem asi zy 40 minut. Nic a nikdo mě nehoní, tak si to opravdu užívám. Z monte Aquila se vracím na Sello Aquila a tady se vydávám směrem na Rifugio Duca Degli Abruzzi. To jsem ale netušila, že mám před sebou několik “horolezeckých” úseků a překonání dalšího vrcholu Pico Confalonieri (2422).  Výhledy jsou fantastické, jdu pomalu a v pohodě, užívám si to, je mi skvěle. V Rifugio si doknce dávám buchtu. Je tu spousta lidí, ale obsluha je neskutečně rychlá a ochotná.  Dostanete tu i oběd, který dostanete ve formě “s sebou” v krabičce s dřevěným příborem a sníst si ho můžete na terase, na přilehlé louce nebo si ho vezmete na túru. Všechny odpadky si ale musíte odnést s sebou. Mě už čeká jen závěrešný traverzový sestup asi 1,5 km a 200 výškových metrů na parkoviště.  
Na Míru nemusím čekat dlouho, asi za půl hodiny se vrací po zdolání nejvyššího  vrcholu. Dle jeho slov to byl jeden z nejobtížnějších výstupů, které absolvoval a je dobře, že jsem se nevydala s ním. Závěrečných 700 metrů prý bylo prakticky kolmo vzhůru a lezl to po čtyřech. Od feraty se to lišilo jen tím, že tady nebylo k čemu se přivázeat. Vrchol zdola a může si ho odškrtnout, ale vykoupil to vlastní krví. Na zpáteční cestě uklouzl a sedřel si celou holeň levé nohy. Prý se mu ale túra líbila, ale prý to bylo už za hranou. Já si to užila moc. Vracíme se zpět a odměnou je opět nádherná panoramatická cesta přes planinu Campo Imperiale a dolů až do Santo Stefano di Sessanio.  Máme za sebou další nádherný den.

Po vysokohorské túře si oět dáváme jednu z tras z Camino del Gran Sasso. tentokrát je to do do vesnice Brasciano. Trasa nemá být extrémně náročná, problém je jen v tom, že Barisciano leží ve výšce kolem 980 m a San Stefano, odkud vycházíme je 1325 m vysoko. “Oficiální trasa”  navíc vede přes kopec  Monte Cofanelo (1500 m), respektive těsně pod vrcholem.  Ale už jsem si na to pochodování nahoru a dolu nějak zvykla a je mi top jedno.  Cesta to není úplně pohodlná, o to víc mě překvapilo, že potkáváme ne úplně nejmladšího borce, který to dává na kole, já mám problém,  to vystoupat i sestoupat pěšky. Výmoly, kameny, cesta vymletou strouhou, drolící se skála, prostě stezka na h…
Konečně dorazíme do Barisciana, zdá se, že to je vyprahlé kamenné město bez lidí. Ale opak je pravdou. Na náměstí se zastavíme v jediném otevřeném baru, kde už na zahrádce sedí pár hostů. Dnes je Ferragosto, Nanebevzetí Panny Marie, jeden z největších italských svátků a dříve i začátek dovolené všech Italů. Během chvíle se bar i náměstí plní lidmi ve svátečních šatech  všichni se zdraví a i mladíci kolem 20 mají černé kalhoty a bílé košile. Kolem poledne se ozve pochodová hudba. Přichází orchestr, za ním kněží ve svátečních ornátech, pak muži nesoucí sochu Panny Marie. Za nimi průvod zřejmě místních obyvatel. Cely průvod přejde náměstím, kamsi směrem asi ke kostelu. Po čase se vrátí už jen kapela a dává k dobrému koncert přímo na náměstí.  Celá akce končí  “denním ohňostrojem”, tedy petardami, kdy na obloze můžete sledovat jen bílé nebo barevné obláčky za hřmotu salv.
Cestu zpět si dáme kolem zříceniny středověkého hradu a samotnou mě překvapí, jak ten výstup v horku dávám docela bez větších problémů, asi už jsem si na to věčné nahoru dolu zvykla. Zpátky už se nám nechce přes kopec  a tak volíme náhradní trasu, která ovšem existuje jen na mapě, tak aspoň držíme směr a kupodivu nacházíme i pozůstatky nějaké cesty.  Naštěstí se nám do cesty nepostaví žádná sttrž nebo neprostupné křoví a podaří se nám dostat na silnici a poslední necelé 2 kilometry dojdeme po silnici.  Je tu krásně.  

Dovětek. Po 6 letech mne opustil můj věrný přítel, iPad, vlastně už více než 15 let jezdím na dovolené s iPadem tak, abych mohla psát své zážitky.  Když jsme se na cestě ze Santo Stefano na další bod naší Tour  Apeniny, zastavili v obchodním centru v Aquile, v Apple obchodu, dozvěděla jsem se, že mi mého miláčka neopraví. Koupila jsem si klávesnici k mobilu a teď se za provizorních podmínek snažím psát. No nic moc….. Omlouvám se tímto za větší množství překlepů, s italskou klávesnicí se ta písmenla s diakritikou dávají fakt blbě…