Jordánsko - Petra
A je to tady, highlight našeho zájezdu - výlet do Petry. Vyrážíme na místní poměry časně, v půl deváté. Tedy vlastně o půl hodiny později, protože nemáme autobus, ale tady to nic neznamená a na hodinách v autobuse je konec konců správný čas 8:30, co máme na hodinkách my, nikoho nezajímá. Cesta, překvapivě na sever, trvá asi 2 hodiny. Vedle silnice se vine jediná jordánská železnice. Úzkokolejku vedoucí do Mekky postavili kolem roku 1908 Turci. Už včera cestou do Wadi Rum jsme si udělali zastávku u opuštěné železniční zastávky. Železnice není v provozu, pro Jordánce je tak trochu symbolem tureckého útlaku, po železnici se prý odvážely suroviny ze země a hlavně při stavbě železnice v severní části Jordánska padly za oběť zalesněné plochy.
Přejíždíme hory a zastavujeme na občerstvení a nádherné výhledy v nadmořské výšce přes 1600 m. Výhled do Wadi Musa (Mojžíšovo údolí) je úchvatný. V dálce vidíme i horu, na které je podle pověstí pohřben Mojžíšův bratr Aaron. Po povinném focení a natáčení videí pokračujeme dál směrem k Petře. Město původně vzniklo jako pohřebiště v dokonale krytém místě, kde se setkávají tři údolí (Vádí al-Araba). Skalní město je tak dobře chráněno okolními horami, že jej neobjevíte ani při pohledu z vrcholků hor, ze kterých sjíždíme k hlavnímu vchodu.
Do Petry se vstupuje z města Wadi Musa, které je celé na příkrých svazích a vyznačuje se tím, že je tu více než stovka hotelů. Vstup do Petry stojí 50 JOD (asi 1.500,-Kč). Od parkoviště vstupujeme přes moderní návštěvnické centrum s muzeem (na jeho návštěvu nemáme bohužel čas). Cesta k pokladnici zabere i s výkladem asi 2 hodiny. Není to náročná cesta, jen spalující sluneční žár je drobnou nepříjemností. Napřed kráčíme širším údolím vedle koryta vyschlé řeky, komu se nechce po svých, může jet na koni (což je prý v ceně vstupenky, ale zkuste odejít bez bakšiše v hodnotě 5-15 JOD, nedat se nedoporučuje). Po pár set metrech začíná úzká soutěska (na některých místech jsou i zbytky původního kamenného dláždění), a to znamená i stín. Ve skále podél soutěsky jsou vyhloubená koryta, na jedné straně pro zásobování obyvatel na druhé níže pro napájení zvířat. Hospodaření s vodou bylo základem přežití obyvatel kdysi obrovského města, kde v římských dobách žilo až 25 tisíc obyvatel. Město bylo založeno pravděpodobně mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. V tuto dobu zde žili Nabatejci (už o nich byla zmínka v článku o Wadi Rum) a Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby byly vytesány do pískovce, který se snadno opracovává, ale bohužel moc neodolává větru a dešti. Zvláštností je, že fasády hrobek a chrámů se tesaly vždy od shora dolů.
Petru opustili poslední obyvatelé po druhém ničivém zemětřesení v 6. století n. l. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Stala se tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. Taky se s nikým nechtěli dělit o poklad, ve který věřili, že se tam někde nachází - zatím nenalezen. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba. Ostatně beduínské kmeny tu žijí stále a nějak se jim nechce se odstěhovat, a to ani do nového města, které pro ně nechala postavit jordánská vláda. Na vystěhování tlačí i UNESCO, na jhož seznam je Petra od roku 1985 je zařazena. Patří také mezi 7 novodobých divů světa.
Tolik k faktografii. My jsme se ale na naší cestě proklikatili soutěskou a na jejím konci se vyloupne ten nejznámější pohled - pokladnice. Obrovská pískovcová, relativně dobře zachovaná fasáda dává tušit nádheru bývalého královského města. Před pokladnicí to vypadá jako na arabském bazaru, stánky, beduíni, velbloudi a proudy turistů (naštěstí jich není zase až tolik). Pokladnice vás uchvátí svou monumentálností a vlastně to je ve skutečnosti hrobka a žádný poklad se tu neukrývá.
Z náměstí od pokladnice pokračujeme dál, cestou “fasád”. Širokou “ulici” obklopují skály s vytesanými hrobkami a skalními domy. Tady bydleli ti movitější Nakabejci a později Římané, kteří si tu postavili i divadlo pro třitisíce diváků (jeden ze dvou pískovcových amfiteátrů na světě). Slunce pálí a rádi si odpočineme v jednom z místních obchůdků, kde se občerstvíme skvělým čerstvým džusem. Za fasádní ulicí následuje sloupová třída. Ta je lemována sloupy z římských časů a nejdeme tu i zbytky chrůmů. Cesta vede dál a je tu i spousta dalších odboček do okolních kopců. To už ale tentokrát neuvidíme, je důvod se sem vrátit. Máme necelé dvě hodiny od odjezdu zpět. Pomalu se vracíme, bude to tak akorát i se zastávkou na dobrou tureckou kávu s kardamonem.
Petra je nádherná a obrovská. Rozhodně stojí za více návštěv. Chtěla bych se sem ještě vrátit.
https://www.goldentraveling.cz/