Na skok do Julských Alp

Itálie, Slovinsko

Naše společná dovolená s Mírou se lotos smrskla jen na jeden týden, a možná proto jsme nakonec nejeli nikam na Balkán, i když směr jsme zachovali. Větší část Julských Alp leží ve Slovinsku, kde se rozkládá Triglavský národní park. My jsme z Julských Alp již dříve poznali průsmyk Vršič (na kolech) a Bohinjské jezero a Bled. Tentokrát jsme se vydali do Itálie, i když naše hlavní “atrakce” - hora Mangart - leží ve Slovinsku.  Ubytování máme ve vesnici Cave del Predil. 

Cave del Predil, neboli Predilské lomy, je původně hornická vesnice, která je dnes spíše městem duchů. Už od 9. století se tu těžilo olovo a zinek. Dnes je na první pohled je jasné, že tohle místo už míří jen k úplnému zániku. Zdejší doly se proslavily nejen díky těžbě, ale i jako strategické místo v obou světových válkách.  V roce 1905 byl totiž dokončen skoro 5 km dlouhý tunel, který vede odsud až do dnes slovinského městečka Log pod Mangartom, dříve Bretta. Za první světové války se tunelem přepravilo více než 200 tisíc vojáků ve více než 20 tisících vlacích.  Až do konce první světové války patřila tato oblast pod Korutany a jmenovala se Raibl (toto jméno nesly místní doly až do jejich zavření v roce 1991). Největšího rozmachu dosáhly doly na přelomu 19. a 20. století, kdy se nejen začal stavět zmíněný tunel, ale doly se elektrifikovaly stejně jako celý Raibl, kde jako v jedné z prvních vesnic byla elektřina i v domech už kolem roku 1890. Po uzavření dolů se z Cave del Predil stalo postupně opuštěné místo. Ač jsou tu dva kostely, vojenské muzeum a muzeum je i z části dolů, nejsou tu lidé. Zůstalo jen 400 obyvatel a turisté se sem nehrnou, i když okolí má co nabídnout. Jezero Lago del Predil je v dochozí vzdálenosti a okolní hory jsou rájem pěších turistů i cyklistů. 

Mangart neboli Jalovec (2645) je čtvrtá nejvyšší hora Slovinska a jedna z dominant Julských Alp. Mírův původní plán byl vystoupat až na vrchol, ale to nám překazilo počasí (vrchol byl většinu času v mracích a mělo tam pršet) a obtížný výstup. Na úplný vrchol vedou hlavně ferratty a i cesta k nim je s jištěním lany a hodně krkolomná. Dobrodružství ale nezačíná v sedle pod Mangartem, odkud se nastupuje na vrcholový výstup (asi 600 m převýšení), začíná už o 1000 výškových metrů níže na 12 km dlouhé silnici. Silnice na Mangartské sedlo začíná v Passo Predil a je to nejvyšší horská silnice ve Slovinsku. Silnici postavili v roce 1938 Italové, samozřejmě pro vojenské účely. Původně makadamová cesta byla vyasfaltována až v letech 1994 - 2004.  Cesta je zpoplatněna (10 EUR) a reguluje se počet aut na vrcholu (prý 50, ale zdálo se mi, že jich tam je více), motorky a kola mohou jet nahoru bez omezení. Musím přiznat, že v tomto případě cesta je cíl, je to zážitek a rozhodně vyžaduje zkušeného řidiče. Silnice je hodně úzká a auta se tu vyhnou jen obtížně a ne všude, těžké je i předjet kolo. Z jedné strany cesty prudký sráz, z druhé skála. Do zatáček není vidět, takže můžete jen doufat, že tam nebude protijedoucí auto nebo motorka. K tomu si přidejte pár neosvětlených tunelů, kde bohužel jezdí i neosvětlení cyklisti. Vyjet se dá až na devátý kilometr, zbytek je pro auta uzavřen z důvodu padajícího kamení. Plácek, který by se dal označit jako parkoviště je tak pro 10 aut, ostatní si musí najít místo, kde je trochu širší silnice.  My jsme přijeli celkem brzy a měli jsme štěstí, že jsme zaparkovali poměrně “vysoko”. ještě nedávno tu fungovala i horská chata (Koča na Mangartskem sedlu), ta je ale momentálně uzavřená. Pěšky vyrážíme směr Mangart. Vystoupáme asi 250-300 výškových metrů. Míra až k rozcestníku ferratt, já  o něco níže. Výhledy jsou úchvatné na jakoukoliv stranu se podíváš. Projdeme se po sedle a dáme si adrenalinový sjezd autem dolů. Je teprve krátce po poledni a tak se vydáváme na další vrcholky, tentokrát na ty italské. 

Sella Nevea, což je další horské sedlo a stejnojmenné horské středisko zimních sportů. V létě působí také trochu opoštěně, jako Cave del Predil, ale je tu více turistů, zejména proto, že kromě hotelů tu nejsou jiné stavby a hlavně tu jezdí lanovka. Sella Nevea také až do roku 1918 patřila k Rakousku-Uhersku, konkrétně do Korutan. Dříve se tu hovořilo samozřejmě německy, nyní spíše italsky (rozhodně více než např.v Tyrolsku). Místním jazykem je i “friulština” (nebo furlanština). Tímto prastarým románským jazykem mluví asi 400 tisíc lidí. V psaných nápisech se vyznačuje stříškou nad některými samohláskami a používáním souhlásky j, kterou italština ignoruje. Ale vraťme se od jazykového okénka k výletu. Lanovkou se vyvezeme k chatě Rifugio Celso Gilberti (1850 mnm). Odtud vedou cesty na okolní vrcholky a další sedla. Kupodivu nemáme plán a rozhodujeme se ažb u rozcestníku. Stoupáme na sedlo Sello Bila Pec (2005 mnm). Vybrali jsme si tento cíl, protože rozcestník udával jen 45 minut chůze a cesta se zdála přijatelně schůdná. Cesta byla opravdu o něco snazší než na Mangart, ale procházka to nebyla. Míra se dokonce divil, když jsem se objevila na vrcholku, kde už si dával tradiční vrcholové pivko. Prý čekal, že to vzdám a bude čekat u kafe v chatě nad lanovkou. Za námahu jsme ale opět dostali odměnou panoramata jak z pohádky. Cesta zpátky k lanovce se ale zkomplikovala, když Míra zvolil jinou cestu než vzhůru. Z počátku se zdála schůdnější, protože vedla po vrstevnici a úzký chodník byl i méně kamenitý.  Jenže ona ta cesta vedla pořád po vrstevnici a my se potřebovali dostat dolů, navíc se začala stáčet opačným směrem. Míra v nedohlednu, na návrat na původní trasu už to bylo daleko. Pak se sice cesta stočila dolů, ale téměř kolmo. Potkala jsem kamzíka, byl pár metrů ode mě. Po překonání horolezecké vložky mi svitla naděje, že nakonec dojdu do správného cíle. Viděla jsem Míru, jak už čeká (zatím ještě pořád dost daleko), ale i tak u stanice lanovky. Když tam došel on, musím i já. Začalo drobně pršet. Naplněna optimismem jsem sestupovala krok za krokem v naději, že ač se pořád vzdaluji, jednou se cesta otočí a dojdu tam, kam mám. To se skutečně stalo, sice o pár desítek metrů níže, takže jsem musela konec trasy vystoupat, a to dost svižně, protože déšť sílil. Dva výstupy za jeden den je skutečně nabitý program, a to jsme se ještě v Sella Nevea stihli potkat s přáteli.