Panoramatická cesta     Žabljak - Plužine

V Rumunsku jsem si zamilovala Transalpinu, ohromily mě výhledy a panoramata jako z pohádky. V Černé Hoře vám podobný zážitek nabídne 50 km dlouhá silnice ze Žabljaku do města Plužine, která vede přes centrální Durmitor. Silnice je hodně úzká a naštěstí v tuto dobu s minimálním provozem. Vyhýbání se protijedoucímu autu je hra nervů. Fotila a filmovala jsem i za jízdy, ale raději jsem se dechberoucími výhledy jen kochala. Podařilo se nám i několikrát najít širší (neobsazené) místo k zastavení a mohli jsme si tak užít pohled na neopakovatelnou krajinu. Konec trasy je sjezd k jezeru Piva, do města Plužine. Nejen, že vás tu čekají serpentíny s několika “vracečkami”, ale celé je to zpestřeno i tunely různé délky. Tunely jsou vystříleny ve skále a nemají žádnou další “úpravu” a jsou neosvětlené. Těch 50 km jsem ujeli za 2,5 hodiny. 

Měli jsme obrovské štěstí na počasí, podařilo se nám celou trasu projet ještě před ohlášenou bouřkou, ta už nás zastihla ubytované v Plužine.

Plužine a jezero Piva (Pivsko jazero)

Město Plužine leží na kraji největšího černohorského přehradního jezera Piva. Umělé jezero je výsledkem výstavby přehrady Mratinje na řece Piva, po které nese název. Po Skadaru je to druhé největší jezero v Černé Hoře vůbec. Povrch jezera je 12,5 km², délka je 45 km a maximální hloubka je 188 m. Přehrada byla vybodována v roce 1975 a stejně tak i město Plužine, kde našli svůj domov obyvatelé zaniklých vesnic. Žije tu přes 1400 obyvatel a v celé opštině něco přes 4000, ale asi jsou dobře schovaní, potkali jsme tu jen pár lidí. Kolem jezera je poměrně dost apartmánů a bungalovů, ale evidentně není sezona - nikde nikdo. Mezi top cíle bych Plužine nezařadila, kromě případné projížďky po jezeře a možná výšlapu do okolních hor (to jsou tu hezčí) tu není moc co dělat a samotné městečko malebností neoplývá. Míra ho navíc po zážitku v restauraci zařadil na blacklist. Chtěli jsme si někde dát pivo a možná i večeři. V bistru s terasou s vyhlídkou na jezero to vypadalo celkem slušně a nikdo tam nebyl. Usměvavá slečna nám napřed při dotazu na něco k jídlu ukázala restauraci za rohem, pak místo velkého piva donesla malé a nakonec na Míru převrhla moji limonádu. To všechno bychom jí asi odpustili, ale to, že si nás pak už vůbec nevšímala (Míra si chtěl ještě objednat) a místo ní přišel chlap s vrtačkou a začal opravovat terasu, na které jsme seděli, už bylo důrazným signálem k odchodu a k našemu naštvání.