Poloniny: Nedotčený konec světa

Poloniny, nejvýchodnější kout Slovenska, působí jako skutečný konec světa – tichý, divoký a téměř nedotčený. Po putování po ostrově Skye, který má podobně magickou atmosféru, se vydávám právě sem, do hlubokých bukových lesů, horských luk a zapadlých dřevěných vesnic. Krajina je tu syrová a upřímná, bez davů turistů a rušivých atrakcí. Místo nich čekají dlouhé hřebeny, hvězdná obloha bez světelného smogu a pocit, že čas plyne pomaleji. Poloniny nejsou jen další destinace na mapě, ale prostor pro ztišení, návrat k sobě a k přírodě, která si tu stále drží svou původní tvář.

OK. Tenhle tex sice z velké části dotvořila AI, ale rozhodně to podepisuju a nenapsala bych to lépe. Cestu sem jsme zvolili trochu netradičně - autovlakem (což je také zajímavý zážitek) do Košic, kde jsme pak navštívili rodinu a prošli si centrum a pak už 2 hodiny autem tam, kde končí všechny cesty. Jsme ubytovaní v nejvýchodnější obci Slovenska, Nová Sedlica. Dál už žádná silnice nevede, dál už jsou jen lesy a polská a ukrajinská hranice.  

Míra naplánoval výšlap na vyhlídku Jarabá nebo taky Rabia i Riaba skála, má to sice různé názvy, ale je to jedno místo. Celá oblast je pak na slovenské straně dokonce národním parkem Jarabá skala. Vede tam žlutá turistická značka a má to být 10,5 km, což se nakonec ukazuje jako špatný údaj, těch kilometrů je 12. Převýšení 753 naštěstí sedí (ale je to sakra hodně, obzvláště, když skoro polovinu nastoupáte na posledních 3 km).  Náročnost trasy mě neděsí tolik jako to, že v téhle člověkem téměř nedotčené přírodě žije spousta medvědů, vlků a zubrů. Ze setkání s medvědem mám opravdovou hrůzu. Vím, že tady je na rozdíl od Tater setkání s medvědem spíše vzácností (prostor, který mají tito obří chlupáči k dispozici k dispozici je tak obrovský, že se turistickým trasám vyhýbají), ale to nic nemění na tom, že už den předem mám střevní problémy nervového původu. Po celou trasu jsem vynervovaná a ani Mírova příprava v podobě obřího spreje na medvěda grizzly a spřátelené kočkovité šelmy mě neuklidní. 

Výlet bych označila za středně náročný. Jde se po široké cestě, po které by projelo i auto a je označená jako cyklotrasa. Na cestě je několik zajímavostí, z nichž za zmínku stojí Medová lúka s Medovou babou. jedná se o horskou louku plnou květů až do pasu. Louce vévodí obrovská socha “Medové baby”. Je to pocta místní včelařce, která kdysi byla tak proslavená, že její med odebíraly i čokoládovny v Kolíně. Asi po 8 km končí cyklotrasa a pro výstup na vyhlídku musíte zahnout do lesa a poslesní kilometry musíte vystoupat po lesní pěšině. Pěšine je místy rozbahněná a hodně kluzká. Stoupání a nervy na pochodu dělají své, chvílemi mám pocit, že nahoru nikdy nedojdu. Zastavuje zhruba každých 10 metrů a nemůžu popadnout dech, horor. Ještě teď se divím, že jsem to nakonec vyšla. Ovšem stálo to za to. Výhled je úžasný. Je krásně a před námi se odkrývá rozlehlos Polonin. Asi jsem ještě neviděla tak obrovskou zaelsněnou oblast bez jediného náznaku lidské přítomnosti - žádné stavby, žádné dráty, jen dálka a les ve třech státech - Slovensko, Polsko a Ukrajina.

Cestou dolů už nervozita trochu opadla, ale i tak se snažím naší piknikovou zastávku na Medovej lúke zkrátit co to jde. Za celou cestu jsme naštěstí nepotkali žádného medvěda, ale lidí jsme také moc neviděli. Cestou tam nás míjeli v protisměru 2 cyklisti a nahoře na vyhlídce se zastavili 2 polští chlapci. Turistický ruch tu sice vzrůstá, ale pořád je to prostě “konec světa”. Stálo mi to celé za ty nervy a námahu? Stálo, nic podobného jsem ještě neviděla a s největší pravděpodobností se do těchto končin už nepodívám.