Poloniny: Nedotčený Konec Světa

Poloniny, nejvýchodnější kout Slovenska, působí jako skutečný konec světa – tichý, divoký a téměř nedotčený. Po putování po ostrově Skye, který má podobně magickou atmosféru, se vydávám právě sem, do hlubokých bukových lesů, horských luk a zapadlých dřevěných vesnic. Krajina je tu syrová a upřímná, bez davů turistů a rušivých atrakcí. Místo nich čekají dlouhé hřebeny, hvězdná obloha bez světelného smogu a pocit, že čas plyne pomaleji. Poloniny nejsou jen další destinace na mapě, ale prostor pro ztišení, návrat k sobě a k přírodě, která si tu stále drží svou původní tvář.

OK. Tenhle tex sice z velké části dotvořila AI, ale rozhodně to podepisuju a nenapsala bych to lépe. Cestu sem jsme zvolili trochu netradičně - autovlakem do Košic, kde jsme pak navštívili rodinu a prošli si centrum a pak už 2 hodiny autem tam, kde končí všechny cesty. Jsme ubytovaní v nejvýchodnější obci Slovenska, Nová Sedlica. Dál už žádná silnice nevede, dál už jsou jen lesy a polská a ukrajinská hranice.  

Míra naplánoval výšlap na vyhlídku Jarabá nebo taky Rabia i Rabia skála, má to sice různé názvy, ale je to jedno místo. Celá oblast je pak na slovenské straně dokonce národním parkem Jarabá skala. Vede tam žlutá turistická značka a má to být 10,5 km, což se nakonec ukazuje jako špatný údaj, těch kilometrů je 12. Převýšení 753 naštěstí sedí (ale je to sakra hodně, obzvláště, když skoro polovinu nastoupáte na posledních 3 km).  Náročnost trasy mě neděsí tolik jako to, že v téhle člověkem téměř nedotčené přírodě žije spousta medvědů, vlků a zubrů. Ze setkání s medvědem mám opravdovou hrůzu. Vím, že tady je na rozdíl od Tater setkání s medvědem spíše vzácností (prostor, který mají tito obří chlupáči k dispozici k dispozici je tak obrovský, že se turistickým trasám vyhýbají), ale to nic nemění na tom, že už den předem mám střevní problémy nervového původu.