Italská část cyklotrasy Alpe Adria
Tahle naše krátká cesta do Itálie vznikla vlastně velice spontánně, což je věc, kterou obvykle nedělám. Míra vymyslel, že bychom si mohli zkusit zajet část známé cyklotrasy Alpe Adria, která vede celá z rakouského Salcburku do italského města Grado u Jaderského moře. Plán byl jet italskou část cyklotrasy z města Tarvisio až k moři. Proč právě tuhle část? Jednak se o ní mluví jako o jedné z nejlehčích dálkových cyklotras, pokud tedy jedete tím správným směrem. A také jedna z etap vede po bývalé železniční trati s nádhernými výhledy na hory, tunely a viadukty, což slibovalo opravdu nezapomenutelný zážitek.
Chtěli jsme si vyzkoušet, jaké je to cestovat nalehko, jen s nejnutnějšími věcmi, a užít si kombinaci pohodového šlapání, dobrého jídla a italské atmosféry. Což zní fantasticky, pokud se to nesetká s realitou. Realita začala už při výberu ubytování. Ubytování jsme bohužel začali hledat dost pozdě, a tak jsme ho nemohli mít tam, kde jsme chtěli, tedy v polovině cesty mezi Tarvisiem a Gardem. Jako nejlepší (a jediná možná) volba se ukázalo ubytovat se ve městě Udine. První etapa byla naplánovaná tak, že jsme měli jet vlakem z Udine do Tarvisia a pak na kole 100 kilometrů zpátky do Udine, což je sice ohromné množství kilometrů, ale protože je to skoro celé z kopce, zdálo se, že to nebude tak velký problém. Další den jsme chtěli jet do Garda, a protože je to po rovině, tak ještě tentýž den zpátky do Udine. Zbydou nám dva dny na jiné aktivity. Potud tedy plán.
První den po příjezdu jsme si nechali na prohlídku města a také na to, abychom si zařídili jízdenky do Tarvisia, protože online se mi nedařilo koupit lístky pro nás i pro kola. Věděli jsme, že vlak vyráží velmi brzy, v 7:14, tak naše první kroky vedly z ubytování nejprve na nádraží. Tady jsme se toho bohužel moc nedozvěděli. Lístky prý na tento vlak lze koupit pouze online , protože ho provozují rakouské dráhy. Ale asi jsme nebyli jediní, kdo se na to ptá, protože paní u přepážky nám hbitě podala papírek s www adresou a telefonním číslem, kde se prý dozvíme více. Rozhodli jsme se prohlédnout si město, posadit se v nějaké pěkné kavárně, a tam že zkusím lístky objednat. Samotné centrum mě trochu zklamalo, jednak je poměrně malé, a přestože jsou tu typické italské uličky s paláci a mnoha kostely a na nejvyšším místě ve městě je zámek, nějak mě to neuchvátilo. Za mě jedna návštěva stačila. Na zámku jsme se v kavárně podle plánu pokoušeli koupit lístky. Nešlo to, pořád stejná hláška “zatím nedostupné”. To si můžete přebrat všelijak, podle informační linky, kam jsem zavolala, to mělo znamenat, že tam prostě není místo. Byli jsme ochotni tomu věřit, o cyklostezku je velký zájem. Pokoušeli jsme se sehnat jiný odvoz (shuttle pro cyklisty, bici bus, taxi - vše marně). Musím říct, že jsme propadali zoufalství a chvíli to vypadalo, že pojedeme obráceně (to jsem při převýšení 750 metrů odmítala připustit). Pak nám poradil kamarád Michal, který už jel trasu Arnoldstein - Venzone, že mám zkusit zadat jako cílovou stanici některou zastávku v Rakousku, a světe div se, tohle fungovalo, měli jsme lístky pro nás i pro kola. Oslavili jsme to u stánku se zmrzlinou.
Tarvisio - Udine
Nastal den D. Vyrážíme poloprázdným vlakem (většina lidí si s tím nelámala hlavu jako my a kupují si lístky až ve vlaku. Budiž toto radou pro všechny, kdo by nás chtěli následovat) směr Tarvisio. Vlak má jen pár zastávek a za hodinu a něco už vystupujeme v Tarvisiu Boscoverde a vydáváme se na trasu. K mému překvapení vede pár prvních kilometrů dokonce mírně do kopce. Stezka je široká, s vyznačenými pruhy, dobře značená (ostatně není kam uhnout) a míjí skutečně bývalá nádraží, vede přes spoustu mostů a spoustou tunelů, osvětlených i neosvětlených. Ve chvíli, kdy se to za bývalou stanicí Tarvisio città, začne spouštět dolů, je to neskutečná paráda. Na občerstvení jsme se zastavili v Chiusaforte, kde je nádraží předělané na restauraci. 90% cesty až do Udine vede po asfaltu, zbytek je šotolina, tedy pokud vás navigace, jako mě, nevyhodnotí jako milovníka lesních cest, ale k tomu později. Až do města Venzone, které se mi mimochodem líbilo více než celé Udine, to bylo skvělé. Tak a tady asi po 61 km se to celé začalo hroutit. Značení cyklotrasy mizelo. Už se nejelo po cyklostezce, ale po silnici. Stoupala teplota hodně nad 30, studenější alpský vzduch už byl ten tam. Značení začalo haprovat a navigace asi stávkovala. S přibývající teplotou moje tempo uvadalo a Míru začalo věčné čekání štvát. Nálada mezi námi vřela jako voda v mojí lahvi na kolo. Restaurace, bary, kavárny i obchody zavřely - siesta. Docházela mi voda. Kolem kilometru 77 se moje a Mírova cesta rozdělily. Já jela podle značení cyklostezky, Míra podle navigace. Protože mezi námi jsou obvykle i kilometrové rozestupy, neměli jsme, jak si dát vědět. Když jsem si pak byla nucená také zapnout navigaci, naše cesty už se nepotkaly. Ta moje nabyla dojmu, že jsem milovníkem přírodních cest a začala mě vést převážně lesními stezkami. Každý, kdo mě zná, ví, jaký mám vztah k jízdě terénem. Jako pozitivní se ovšem projevilo to, že v lese byl stín. Výhrady k terénu vzaly za své. Problémům ale nebyl konec, některé cesty byly v opravě a tudíž uzavřené, osobně jsem narazila na 4 takové zádrhely. Nicméně navigace tvrdošijně trvala na tom, že to je to ta jediná správná cesta. Musela jsem volit intuitivně náhradní trasu po silnici přes městečka, která jsou v Itálii jako na potvoru všechna na kopci. Mírovi se podle vzájemných telefonátů nevedlo lépe, nicméně, mě se alepoň dařilo neprodlužovat si trasu. Na kilometru 92 se mi podařilo najít otevřenou hospodu, po objednávce několika vod a coly se mě majitel zeptal, jestli ostatní čekají venku, po krátké zdařilé italské konverzaci jsem mu vysvětlila sitauci a poté, co jsem za minutu do sebe naházela většinu objednaných nápojů, jsem se vydala dorazit zbylých asi 18 km. Nebralo to konce, už jsem byla na pokraji sil, ale s přibývajícími hodinami polevilo teplo a jelo se celkem v pohodě. Posledních 10 km po silnici, která vede jen a jen rovně bylo ubíjejících. Míra mezitím asi hodinu a půl čekal v baru , který máme naštěstí hned v domě, protože klíče jsem měla já. No a pak už nás čekalo dát si v apartmánu naše první jídlo toho dne a vytuhnout dříve než obvykle, abychom mohli brzy vstát, protože nás čekala etapa k moři
Udine - Gardo a zpět
Míru napadla, až tady v Udine myšlenka, že bychom mohli v Gardu přespat a vykoupat se v moři a místo cesty tam i zpět v jeden den, si to rozdělit do dvou dnů. Podařilo se nám kupodivu i sehnat pěkné ubytování ve vinařství Girardi. Tato myšlenka byla Mírovi zřejmě seslána z nebes, protože jinak, si nedokážu představit, jak bychom to absolvovali. Z Udine do Garda je to “jen” 55 km, navíc po rovině (trochu mi to připomínalo cyklostezky kolem Balatonu), ale faktor 40 plus stupňů Celsia se hlavně u mě projevil v plné síle. Prvních 30 km bylo super, kolem poledne ale začala opět teplota připomínat inferno. Pomíjím nyní to, že na kole jsem seděla jen s velkým sebezapřením a partie okolo sedacích částí jsem měla v jednom ohni už od rána. Vedro snižovalo můj výkon na minimum a Mírovi čekání na mě v řádech hodin drásalo nervy na maximum. Jinak je to opravdu moc pěkná cesta, mezi vinicemi, přes malá městečka, na cestě jsou pamětihodnoti jako opevněné město Palmanova ve tvaru hvězdy a katedrála v městě Aquileia. S Mírou jsme se opět každý vydali na cestu samostaně, tentokrát sice stejnou cestou, ale potkali jsme se až skoro na konci. Hlášky navigace typu, jeďtě 4 km rovně, už mi začínaly pít krev. Na konci to už bylo dokonce 9 km, kdy více než 5 jedete po hrázi, až do přímořského města Gardo. Tady jsme si pobloudili, abychom se šťastně setkali v pizzerii, kde jsme se občerstveni sadou nápojů vydali na cestu po hrázi zpět do ubytování, které jsme měli na druhé straně laguny. Protože už bylo dost pozdě a pláž v nedalekém kempu nevypadala úplně přitažlivě, rozhodli jsme se, že koupání v moři vynecháme. Místo toho jsme si dali vynikající večeři přímo ve vinařství Girardi, kde jsme byli ubytovaní. Byl to nakonec moc hezký romantický večer.
Druhý den nás čekala cesta zpět. Dokonce jen 52 km. Za poslední tři dny ta nejkratší trasa. Jenže je tu vždycky nějaké ale nebo nicméně. Ráno se jelo nádherně. Bylo asi 27 stupňů, skoro zima. Až do poloviny cesty, do města Palmanova, kde jsme měli naplánovanou přestávku se mi jelo báječně (nyní pomíjím neutuchající bolest mé sedací soupravy včetně přilehlého okolí). Pak ale opět nastalo peklo. už bylo jasné, že s Mírou se potkáme až v ubytování v Udine, tentokrát měl naštěstí klíče. S přibývající teplotou a cestou po vyprahlých silnicích nebo polních cestách bez jediného stínu, se moje tempo snižovalo skoro na nulu. Přestávky začaly převládat nad jízdou. Jela jsem systémem strom (rovná se stín) - strom. Ovšem některé stíny od seby byly vzdáleny i sto a více metrů. Může vám to připadat neskutečné, ale já byla schopná čekat 15 a vice minut, než jsem se odhodlala ujet těch následujích 150 metrů. Podle teploměru na jedné z lékáren byla venkovní teplota 45 stupňů. Začala jsem se zaobírat myšlenkou zavolat si Uber. Odradilo mě od toho 70 Euro a 7 km do cíle. Těch posledních pár kilometrů mi zabralo přes dvě hodiny!! Ve finále jsem byla šťastná, že se mi podařilo dojet až do cíle, i když Míra to tak neviděl a odsoudil mě mezi cyklistické loosery, kteří by raději měli prodat kolo. Já jsem se sebou spokojená a nenechám se odradit.
Sečteno a podtrženo - dali jsme si cyklotrasu Alpe Adria z Tarvisia Boscoverde do Garda a kousek (50 km) i zpět. Za tři dny jsem ujela 230 km. Málem jsem u toho zdechla. Umíte si představit lepší dovolenou?