Alpe della Luna

Letošní dovolenou s Mírou jsme si pracovně nazvali Tour Apeniny 2026. Po dvou dnech cesty se zastávkou v Tridentu jsme dorazili do přírodní rezervace Alpe della Luna, o kterém většina z vás možná ani neslyšela. Byli jsme rádi, že máme dva dny cesty po dálnici za sebou. Aby se ta nudná cesta po dálnici vykompenzovali, měli jsme možnost jet posledních asi 100 km po státní silnici, o které umélá inteligence píše toto: Kvalita silnice: Silnice E45 je nechvalně známá dlouhodobými uzavírkami, zúženími a častými výmoly. Italský správce silnic (ANAS) zde neustále opravuje mosty a povrch, což znamená jízdu v jednom pruhu a riziko poškození podvozku na starých úsecích. Pod to se mohu podepsat. Posledni 1,5 km do farmy Germagnano, kde máme ubytování vedl po nezpevněné, místy hodně vymleté, cestě. Zase jsem musela několikrát vystoupit, abychom odlehčili auto na jedené straně (nemohu se dočkat, až pojedeme zpět). Bydlíme na farmě Fattoria Germagnano a je to tady takové “free”, majitelka je tak trochu etno a vypadá spíše jako čistokrevná Siciliánka s černými (černošedými) dlouhými vlasy, které nosí rozpuštěné a na sobě má neustále žlutý široký overal. Navíc jsme tu úplně jako na konci světa, a to se Mírovi líbí. 

Něco k přírodní rezervaci Alpe della Luna. Jedná se o izolovaný horský masiv a přírodní v severní části Apenin, která se rozkládá přímo nad městem Sansepolcro. Tady byste nehádali, že jsem ještě pořád v Toskánsku, v provincii Arrezzo.

První den jsme vyrazili na velký okruh, který nás provedl přes nejdůležitější body zájmu v okolí. Stezky se vinuly lesy, po hřebenech i kolem skalnatých vyhlídek, odkud jsme měli nejznámější skálu Ripe della Luna jako na dlani. Je to obří, 200 metrů vysoká skalní stěna ve tvaru půlměsíce, tato jedinečně tvarovaná skála mohla dát Alpe její jméno, její původ možná spočívá v rituálech věnovaných Měsíci, které se zde zřejmě konaly ve starověku. Cestou jsme střídali tiché úseky v hlubokých lesích s otevřenými panoramaty, kde se před námi rozprostíraly vlnící se kopce, těch panoramat zase tak moc nebylo. Nejvyšší vrchol celého masivu, který jsme samozřejmě nemohli vynechat, Monte dei Frati (1453 m) je uprostřed lesa. Nedaleko vrcholu je útulna s odpočinkovým místem (Bivacco Paolo Massi), kde jsme si udělali malý piknik, nějak jsem v tom horku ani neměla hlad, takže se mi podařilo poobědvat jen jedno vejce, tři minirajčata a nedojedla jsem ani půl krajíčku chleba. Po 11 km výstupu nastala konečně sestupová fáze. Přikládám i mapu z Mapy.cz, které se sekla jen v tom, že vrchol nebyl po 9 ale až po 11 km a celá trasa neměla 17 ale 20 km, a to jsme kupodivu nebloudili. Musím přiznat, že jsem několikrát mlela z posledního, ačkoli jsme šli lesem, bylo dost horko a hlavně nás celou cestu doprovázela hejna ovádů (sprej jsem pro jistotu zapomněla na pokoji). Pokud byste nás někdo chtěl následovat, tak nejhorší úsek je na přiložené mapě mezi body 4 a 5, který je celý do prudkého kopce, pak už je to víceméně po hřebeni a stoupání není tak děsné. Tahle první zastávka nám hned ukázala, že nás čeká dovolená plná výhledů, dobrodružství, zkoumání hranic vlastních možností a malých objevů na každém kroku.

Další den tak volíme víceméně odpočinkový a vydáváme se na značenou stezku, která je nejblíže našemu ubytování a jmenuje se Sentiero Natura La Spinella. Převýšení necelých 300 m je celkem v pohodě a celé by to mělo mít okolo 8 km (bylo to 9). Zpočátku je to moc pěkná cesta prosluněným lesem, až na to, že už po ní dlouho asi nikdo nešel. Místy tedy cestu okupovaly keře ostružin a jiných pichlavých rostlin. Tentokrát jsme se nastříkali proti hmyzu, takže štípanců už není tolik, i když nám krouží nepříjemný hmyz kolem celého těla pořád, zato máme nohy a ruce rozdrásané, jako bychm byli vysvobodit Šípkovou Růženku. Několikrát se nám navíc podaří sejít ze značené trasy a pro mě to pak znamená drásat se do kopce, kde vám po spadaném listí a prašné zemi ujíždí nohy. Ale popravdě je to po včerejšku jen zpestření a ukazuje nám to, že nic nemusí být taková pohodová procházka, jak se zdálo. A tohle je jen začátek….