Transfagarašan a medvědi

Původně jsem o cestě po Transfagarašan nechtěla psát samostatný článek a zmínit to jen jako info o přejezdu při další destinaci. Zážitky a události toho dne mě však donutily změnit rozhodnutí. Měli jsme naplánovaný jeden z nejnáročnějších přejezdů - necelých 300 km, ale dojezd za 6 hodin (fakt se tu nedá po mnoha cestách jet rychle). Cesta moc neubíhala, jak už jsem psala dříve, kvalita silnic, vesnice za vesnicí a zatáčka za zatáčkou neumožňují mnohde vyšší průměr než 40 km/h. Projížděli jsme centrem župy Harghita, kde nemáte ani pocit, že jste v Rumunsku. Města Zeta a Odorheu mají více než 99% maďarsky hovořícího obyvatelstva a tak tu na nápis v Rumunštině sotva narazíte. Při nákupu v místním Kauflandu slyšíte reklamní hlášení jen v maďarštině a pokladní, když vidí, že na maďarštinu nereagujete, aspoň poděkuje v rumunštině. Na cestě jsme se ještě krátce zastavili u andesitového lomu (jen ze zvědavosti, co to tam je, že si to všichni fotí) a pokračovali jsme k hlavní atrakci dne - silnici Transfagarašan.

Silnice s označením 7C “Transfagarašan” má přes 100 km a bývá řazena mezi nejkrásnější horské silnice světa. Vede přes pohoři Fagaraš (přes 2000 mnm) a my jsme po ní jeli ze severu na jih (směr Sibiu - Bukurešť). Výhledy, které se tu nabízí, včetně těch na klikatící se silnici jsou úchvatné. Zpočátku nám bylo divné, proč nám navigace ukazuje úplně nesmyslný dojezd, až jsme to při příjezdu na “hlavní atrakci” celé cesty pochopily.  Samotný výjezd na nejvyšší místo cesty znamenal hodinové čekání v koloně. Na to, že Rumuni parkují, kde je jim libo, bez ohledu na to, že tím znesnadní průjezd, jsme si už zvykli, ale, že ve snaze zaparkovat na nejvyšším místě, kde je míst na parkování asi 100 x méně, než zájemců o ně, vytvoří několikakilometrovou kolonu, aniž by kdokoli podnikl snahu tento chaos nějak “organizovat” už na nás bylo moc. Ani jsme si tu nádheru kolem nevychutnali. Jedinou výhodou bylo, že pro focení jsme nemuseli hledat místo na zastavení,  při stání v koloně jsem mohla vystupovat z auta a fotit prakticky kdekoliv. 

Když už jsme konečně překonali vrchol (lemovaný, jak jinak, milionem stánků), kolona se jako zázrakem rozplinula, a to včetně aut za námi, protože ještě dlouhou dobu za námi nikdo nejel. Za to se nám naskytl děsivý pohled na kolonu aut v protisměru, jednak byla ještě delší, než ta, ve které jsme čekali my, ale část z ní vedla tunelem, tam bych tedy hodiny trávit nechtěla. Na druhé straně nás ale čekala ještě další překvapení.  Zase jsme dojeli auta s blikajícími světly a děsili jsme se další kolony. Ukázalo se, ale, že překážkou je tentokrát medvěd u cesty. Auta zpomalovala, nejen, aby se vyhla, ale každý (včetně nás) vytahoval mobil a fotil a fotil. Musím přiznat, že to byl zážitek. Chvíli na to nám opět přišlo varování před medvědy na mobil. To jsem ještě netušila, že medvědů u cesty uvidíme celkem 7. Bylo zřejmé, že se s přicházejícím večerem vydávají na místa, kde přes den parkují lidé a jedí vše, co tu po lidech zbylo. Zdálo se, že auta jsou jim ukradená, lidi a vozidla ignorovali.

Cesta byla vyčerpávající a už jsme se těšili do ubytování. Objednala jsem (aspoň jsem si to myslela) ubatování v penzionu s výhledem na jezero Vidraru. Jaké bylo moje nemilé překvapení, když jsem zjistila, že jsem omylem objednala ubytování na září místo srpna. Hledejte ale nové ubytování v sobotu večer, kdy snad všichni Rumuni vyrazili na Fagaraš. Dokonce perzonál hotelu nám pomáhal obvolat ubytování v okolí - nic. Nakonec jsme museli jet až do 76 km vzdáleného města Pitešti. To jsou v rumunských podmínkách 2 hodiny. Do Pitešti (takhle na jih jsme původně ani jet nechtěli) jsme dorazili o půl deváté večer. Odměnou nám byl podivný penzion na  sídlišti (kam bych jinak dobrovolně nešla ani ve dne) ve městě, které má 168.000 obyvatel. Nutno ale přiznat, že v penzionu se dalo sedět na balkoně s docela pěkným výhledem a hlavně tu byl absolutní klid (asi odsud všichni odjeli do těch hor). 

Bilance dne: 360 km, 9 hodin jízdy v autě, 1 zpackané ubytování a 7 medvědů.