Výstup na Veliki Risnjak

Z ostrova Krk jsme se přesunuli do pohoří Velebity, konkrétně do vesničky Crni Lug.  Ta nás uvítala zataženou oblohou a bylo jasné, že tentokrát se předpovědi nespletly a bouřka nás nemine. Stihli jsme ještě dojít ke vstupu do Národního parku pro pár informací a posadit se do restaurace, která tu naštěstí je a začala bouřka jako z učebnice. Po hodině se hromy a blesky přesunuly kousek dál a my jsme se stihli také přesunout o 1,5 kilometru zpět, do našeho penzionu. Měli jsme kliku, chvíli po návratu začalo bouřit nanovo a s drobnými přestávkami pršelo až do rána.

Ráno ještě pořád mrholilo a nebylo jasné, jak to s naším plánovaným výstupem na Veliki Risnjak (1528 m) dopadne. U vstupu do Národního parku nás nepotěšili. Výstup na Risnjak nedoporučují, cesta je prý kluzká. Místo toho nám doporučili dvouhodinovou procházku po naučné stezce. Zakoupili jsme si vstupenky (za vstup do parku zaplatíte 45 kun na osobu a 2 dny) a vydali se na stezku. Jenže Míru přitahují vrcholky jako magnet a představa 4 km dlouhé stezky pro děti ho neuspokojovala. Na prvním rozcestníku s ukazatelem k Risnjaku už byl k nezastavení a kráčeli jsme vzhůru s tím, že to aspoň zkusíme.

Z Crnego Lugu vedou na vrchol dvě cesty. Horvathova stezka a cesta přes Markov brlog, a tou jsme nahoru stoupali my. Cesta je velmi dobře schůdná. Na začátku je stoupání velmi mírné, což se po necelých dvou kilometrech změní a pak už jen necelé 3 hodiny stoupáte. Dobře, že jsme to nevzdali. Vystoupali jsme až pod Mali Risnjak, do 1428 m a pak už cesta klesala k horské chatě “Šloserov dom”.  Chata je letos bohužel mimo provoz. Odsud pak vede poměrně krkolomná cesta o 100 metrů výše na samotný vrchol. Věděla jsem, že balancování po kamenech není nic pro mě, a tak pro mě tady cesta skončila a na vrchol se vydal jen Míra. 

Když jsme se dostatečně pokochali výhledy a Míra si pod vrcholem vychutnal svoje vrcholové pivo, byl čas sestoupit dolů. Pro zpestření a protože naradi chodíme stejnou cestou, rozhodli jsme se tentokrát pro již zmíněnou Horvathovu stezku. Zpestření to opravdu bylo a plně se tu uplatnilo pravidlo “o co delší, o to horší cesta”.  Stezka je úzká, kamenitá a krkolomná, přelézaní kamenů, stromů, klouzání po pařezech a balancování nad srázem. Jediným plusem je, že cesta není příliš strmá (chvílemi vede dokonce vzhůru). Po třech hodinách kodrcání mě zaskočil ukazatel s informací, že do cíle nám zbývají jestě dvě a čtvrt hodiny z tříhodinové cesty. Zdálo se mi to nekonečné (i když na konci se ukázalo, že to celé skutečně trvalo jen 3 hodiny). Utrpení skončilo asi 2 kilometry před vstupem do parku. Závěrečný sestup jsme absolvovali po zpevněné štěrkové cestě, která evidentně sloužila i pro auta. 

Byl to nádherný výlet. Počasí jsme nakonec měli ideální. vystoupali jsme přes 1100 metrů, celkem jsme ušli 22,3 km. Zapomněla jsem na to nejdůležitější, celou cestu tam i zpátky jsem se opravdu bála, že potkáme medvěda.