Z Polonin do Nízkých Tater
Naše další putování po Slovensku začalo v tichých a rozlehlých Poloninách, odkud se nyní postupně přesouváme směrem k majestátním Nízkým Tatrám. Cestou si dopřáváme zastávku v Krásnohorskom Podhradí, kde se ubytováváme na jednu noc v apartmánu s příhodným názvem Tri ruže.
Hrad Krásna Hôrka: výšlap až ke zdem zavřeného hradu
Hrad Krásna Hôrka patří k nejznámějším dominantám Gemeru a už z dálky přitahuje pohledy svou siluetou na kopci nad obcí Krásnohorské Podhradie. I když je hrad po ničivém požáru v roce 2012 pro veřejnost stále zavřený, nás to od výstupu až k bráně hradu nemůže odradit. Strmá cesta na kopec dává výletu sportovní nádech, zvlášť během úmorného horka, kdy se každý krok mění v malou výzvu. Odměnou je však překrásný výhled. Za “odměnu” pak také můžeme krkolomně sestoupat po nedokončené příjezdové cestě. Výlet zakončujeme v jediné otevřené restauraci. Zavřený hrad zřejmě životu ve městečku neprospívá, je tu hodně pusto. V hospodě je jen pár místních štamgastů a všichni hovoří jen maďarsky. Je úmorné vedro. Další den se přesouváme do Tater a počasí se podle předpovědi má rapidně změnit…
Čiernohorská železnica
Další den na cestě do Tater si uděláme zastávkou v obci Čierny Balog. Je tu lesní železnice, která nás vrací v čase do dob, kdy dřevo putovalo údolím po úzkokolejce. Čiernohorská železnica je historická lesní úzkorozchodná trať, která kdysi sloužila na odvoz dřeva z horských oblastí. Dnes je to jen torzo z původních tratí, je to už jen cenná technická památka a připomínka rozvoje lesního hospodářství v regionu. Zachované jsou tři úseky tratě, ale ve všední dny (což zjistíme až na místě) funguje jen ten nejkratší (cca 5 km). Podle jízdního řádu má jezdit vláček každou hodinu, ale je na to potřeba alespoň 6 pasažérů, ale kromě mě a Míry tu nikdo další není. Nicméně za další hodinu je objednaná skupina dětí z Bratislavy, tak můžeme jet s nimi. Hodinovou pauzu tak využijeme na oběd v nádražní restauraci a na nákup v nedalekém Coopu.
Za hodinu skutečně dorazí asi 20 malých dětí, tak můžeme vyrazit. Vláček má tři vagony a elektrickou lokomotivu přezdívanou “žaba”. Dva vagony jsou otevřené, jeden máme my s Mírou, ve druhém se vezou malí výletníci. Třetí modernější vagon je uzavřený a v horkém počasí nikoho neláká. Na konečnou jedeme asi 20 minut. Tady máme na výběr, vrátit se hned zpátky nebo stejně jako děti jít asi 2 km kus pěšky zpátky a vlak nás pak vyzvedne na poslední mezizastávce. Cesta zpět vede přes “lesnický skanzen”, což je docela příjemná cesta. My nakonec volíme cestu pěšky až na nádraží, nechce se nám čekat, než příjede vlak a máme před sebou ještě cestu do ubytování.
Pod Chopkom a na Chopok
Jakmile dorazíme na ubytování v Tatrách, začne pršet. Déšť a bouřky pokračují i další den a naše plány se začínají hroutit. Navíc jsme si naplánovali trasy s podporou lanovek, ale ty začnou jezdit až v sobotu, kdy už budeme na cestě do Prahy. První den tak stihneme jen malý okruh “kolo domu”, vlastně jen obejdeme jen dolní stanice lanovek Srdieško a Krupá, abychom se utvrdili v tom, že fakt nic nepojede. Alespoň, že má otevřeno nedaleká restaurace Zázvor, kde můžeme nasávat místní atmosféru. V tomhle počasí jsme tu jediní hosté, ačkoliv chata Zázvor je hned u nástupu na jinak frekventovanou trasu na Štefánikovu chatu. První den končí neúspěchem.
Náš druhý a poslední den v Tatrách nemá pršet, má se jen hodně ochladit, ale na to jsme vybavení - já mám i kulicha a rukavice. Plánovaný výstup na Ďumbier rušíme, protože výstup na Štefánikovu chatu bude po dešti stát za prd. Rozhodnutí tedy padlo na výstup na Chopok po žluté turistické značce a zpátky po sjezdovkách. Žlutá značka vede od chaty Srdiečko, které je od nás asi 1,5 km po asfaltové silnici. Stoupání na první záchytný bod, mezistanici lanovky Kosodrevina, vede lesem a je celkem v pohodě. Od Kosodreviny se jde kousek po modré značce, což je tzv. Tatranská magistrála, příjemný chodník po vrstevnici. Tady ve vášce kolem 1500 m.n.m. už se procházíme mlhou a mraky. Nasazujeme pláštěnky. Magistrrálu si dlouho neužíváme, žlutá značka se stáčí vpravo kolmo vzhůru mezi kosodřevinu a dalších více než 400 výškových metrů musíme zdolat šplháním po kamenech. Je to únavné a nebere to konce. Kolem nás jen kosodřevina, kameny a mokrá bílá clona. Viditelnost je tak 10 metrů. Moc se nedivím, že nepotkáme žádné další turisty. Když se pak už téměř u cíle začnou z mlhy vynořovat divné postavy v pláštěnkách, vypadá to zprvu, že jsme potkali duchy. Jsou to jediní dva turisté, které na celé cestě potláváme. Každá cesta má naštěstí konec a před námi se nakonec objeví tmavý obrys Kamenné chaty pod Chopkom (1985 m.n.m.). Ještě než se dojdeme občerstvit, musíme ale vystoupat pár posledních metrů až na samý vrchol Chopku, což se pozná jen podle nápisu, vidět není nic. V Kamenné chatě je příjemně a je kupodivu plná dalších turistů, většine jich sem ale dorazila severní stranou z Jasné. Poté, co se posilníme, což v mém případě znamení konzumaci buchty s názvem “Mini Chopok”, scházíme zpět, ale záměrně jdeme oklikou, po sjezdovce. Není to sice žádná supercesta, ale ačkoli je hodně kamenitá klesá mírněji a je hodně široká. Po sestoupení na úroveň chaty Kosodrevina, odkládám zimní výbavu a pláštěnku a můžeme se také kochat výhledy do krajiny. Bylo to náročné, ale stálo to zato, zítra už nás čekají Beskydy.