Zlatibor - Tornik (1496 m)
Zlatibor
Ještě než začnu psát o našem výšlapu na Tornik, něco málo k Zlatiboru. Zlatibor je horské město v centrálním Srbsku uprostřed stejnojmoného pohoří. Do této oblasti se jezdili rekreovat bohatí lidé (tehdy Turci a prý jich sem pořád jezdí spousta) z okolních měst již v 18. století. Dnes je to jedno z nejoblíbenějšich lyžařských středisek v Srbsku. Mně osobně Zlatibor nenadchl, čekala jsem něco malebnějšího, ale ubytovací kapacity se stále rozšiřují a “paneláků” tu přibývá. Okolí centra města je jedno velké staveniště. Centrum města tvoří promenáda a umělé jezero. Kolem jezera jsou obchody a hospody. Největší atrakcí Zlatiboru je 9 km dlouhá lanovka s názvem “Zlatá Gondola”. Je největší svého druhu na světě a momentálně v rekonstrukci. Lanovka vede s jednou mezizastávkou (jezera Rybnica) na horu Tornik (vrchol se jmenuje Bandera) do výšky 1496 mnm. Lanovku prý otevřou 15.6., což je za 2 dny, ale nechce se mi tomu uvěřit, vzhledem k tomu, že v místě nástupní stanice je momentálně vybagrovaná jáma a na lanovce ani nejsou gondoly.
Výšlap na Tornik
Rekonstrukce lanovky zhatila náš původní plán o výstupu na Tornik a následném návratu lanovkou do Zlatiboru. Nakonec jsme plán modifikovali jen v tom, že se dolu svezeme taxíkem.
Začátek cesty byl poměrně dobrodružný. Stavební boom zásahl opravdu široké okolí a s informací, že značenou stezku náhle protíná stavba dálnice nebo nové vodárny (hádáme) se tu nikdo neobtěžuje. Zničehožnic jsme se tedy ocitli na staveništi. Nikdo si nás nevšímal, rozhodli jsme se tedy držet směr a vyrazili cestou necestou přes stavbu. Šli jsme tak, jak velela navigace a nakonec se staveniště změnilo na cestu, nutno dodat, že to nebyla moc výrazná změna. Trasa vede zpočátku podél řeky, po proudu a tudíž dolu a zatímco cíl vidíte vlevo, trasa uhybá vpravo. Důvěra v navigaci a značky na cestě se vyplatila, nemělo to sice logiku, ale šli jsme správně. První 2/3 cesty (asi 10 km) vede jen mírně do kopce - spíš je to pořád nahoru dolu. Většina cesty je (původně) zpevněná a vymletá ve stupních jde to, hrůza a velká hrůza v menší míře je zastoupen asfalt. Cesta vede přes roztroušené vesničky, osady a chatové oblasti. Z obce Rybnica už vede poslední 4 km cesta přes les “kolmo” vzhůru. Musím se přiznat, že jsem měla co dělat, abych to vystoupala. Pěšinu totiž opanovala voda a vytvořila si na ní potůček. Neustálé vyhýbání se bahnu, balancování na kamenech a přeskakování tůněk nám výšlap nijak neusnadnilo. Protože už jsem toho měla opravdu dost, na finální 1,5 km jsme se s Mírou rozdělil a zatímco on pokračoval vzhůru lesem, já jsem se klikatila po asfaltce.
Na vrcholu, který se jmenuje Bandera (protože Tornik není jen jedna hora, ale hned 4), jsme si udělali piknik a kochali se výhledy. Kromě nás sem zavítalo dalších asi 6 turistů (všichni autem), což bylo příjemné. Funkční lanovka je schopná sem vychrlit každou hodinu až 600 lidí za hodinu. Všechny restaurace a stánky samozřejmě zavřené, ale z automatu na kávu na mě vypadlo za v přepočtu asi 20 Kč docela dobré kafe.
Cestu zpět jsme absolvovali taxíkem, kde nám bezzubý taxikář vylíčil další plány místních na rozšíření lanovky nejen na další vrchol Čigotu, to by se při plánované délce lanovky 4,5 km dalo pochopit, ale i do Mokre Gory (vzdušnou čarou asi 20 km) a Probojskoj Banje (to ani nevím, kde je).
PS. Počasí tu umí věštit stejně jako u nás, dnes se mělo mírně ochladit a dopoledne i pršet. Pláštěnku jsem samozřejmě táhla zbytečně, stejně jako větrovku, mikinu jsem měla celou dobu kolem pasu a pekla jsem se v dlouhých kalhotech. Zkrátka, slunce žhnulo jako uprostřed léta.