Zlatibor - Durmitor přes kaňon Tara

Původně to měl být nenáročný přejezd (asi 170 km) spojený se zastávkou u kaňonu Tara. Ale, jak už to tak bývá, stal se z toho den plný překvapení a výzev. Cesta začala celkem normálně, až na hranice s Černou Horou se kromě jednoho bloudění nedělo nic zvláštního. Za to bloudění mohou navigace, máme dvě různé a obě nás poslaly na nějakou nesmyslnou zkratku, držet se jen pohledu do mapy, tak se nám to nestalo. Sjet z hlavní cesty na Balkáně je bohužel spojeno s tím, že se dostanete do míst, kde se ani nedá otočit a jet zpět a pak se kolikrát už nedá jet vůbec nikam… 

Hranice Srbska a Černé Hory jsme přejížděli v horách u městečka Jabuka. Snad ani ne kilometr za hranicí náhle naše cesta skončila, jak se zdálo. Asfaltovali tam novou silnici, pro jistotu ne jen v jednom pruhu, ale po celé šířce, takže konec cesty. Informace nula, značení žádné, oficiální objížďka neexistuje (pokud nepočítám návrat asi 50 km do Srbska, odbočka přes jinou horu a přejezd na dalším přechodu, to celé cca 80 km). Většina osobních aut se otáčela a jela “objížďkou”, ta byla ostatně i na mapě, ale tady si nikdy nemůžete být jisti, že to, co vidíte, je skutečně silnice v pojetí, jak ji známe u nás. Jeden z místních řidičů si navíc nebyl jistý, jestli bychom to s Alfou projeli. Informace, která k nám doputovala byla, že uzavírka bude trvat asi do 3 hodin - bylo poledne. Po necelé hodině čekání nám “ruply nervy”, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme tu objížďku. V tu chvíli jsme netušili, že se dáváme na cestu, ze které není návratu. První 4 km byly OK. Běžná cyklostezka, na které se sotva vyhnou dvě kola. Ale auto projede a je asfaltovaná. A pak se stane to, co není na Balkáně neobvyklé, asfalt končí začíná polní cesta, polní cesta se mění na štěrkovou hrůzu a před vámi je 5 km k odbočce na hlavní silnici. Nefalšovaný off-road. To celé v serpentinách z kopce. Jeli jsme krokem, ale jeli. Asi 2 km do odbočky jsem musela vystoupit a odhazovat velké kameny z cesty a říkat Mírovi, jaké nástrahy jsou za zatáčkou. Nutno podotknout, že cestu nedávali i motorkáři, skupina, kterou jsme potkali, mezi sebou zřejmě našla jednoho odvážlivce, který sjel postupně se všemi motorkami, nachodil se ten den pěšky asi jako nikdy. Finále tedy Míra dojel a já došla.  Konec dobrý, všechno dobré - musím pochválit Míru a hlavně naší Alfičku, že to zvládli.

Cestou jsme se zastavovali v kaňonu řeky Tary. Je to druhý největší kaňon na světě a je to úchvatný pohled. Pro turisty tu nabízejí jízdu na zip-line přes kaňon. Neodolali jsme a také jsme si to zkusili. Musím přiznat, že jsem se bála, ale samotná jízda mi pak tak spektakulární nepřipadala. Klidně bych si to dala znovu. To jsem se víc bála pří té off-roadové jízdě kabrioletem. 

Ubytování máme v horské vesničce Bosača nedaleko Žabjaku, což je takové centrum Durmitoru. Aby toho dnes nebylo málo, čekal nás i off-roadový příjezd k ubytování (těch 500 metrů už byla vlastně brnkačka) a zjištění, že chatička je od auta sice jen 100 metrů, ale dost do kopce a že nás tudíž čeká několik výšlapů z bagáží. Jsme 1540 metrů nad mořem. Je tu krásně, chata je sice větší stan s koupenou a kuchyňkou, ale okolí a výhledy nemají chybu.